Věrnost je vědomé rozhodnutí

Nedávno jsem si koupila časopis Děti a my. V nejlepším slova smyslu mě překvapil. Jeden ze článků se zabývá manželskou věrností. Příjemná změna v úhlu pohledu po všech těch článcích v Elle o tom, jak mimomanželský sex je kořením vztahu, jak si zaráz udržet manželku (manžela) a milenku (milence), top 10 rad, jak nevěru zatajit, a jako bonus klíč ke "správnému" rozhodnutí mezi manželkou, se kterou máte tři děti a za sebou dvacet společných let, a milenkou, se kterou nemáte společného nic, ale ty prsa, ty prsa!
Je láska blesk z čistého nebe, se kterým se nedá nic dělat, jen se podřídit jeho nemilosrdnému diktátu, jinak budou všichni navždy nešťastní? Jsme jenom takové bezmocné loutky, naprosto ovládané "láskou"? Možná jimi chceme být.
Vžitý model je tak sladce jednoduchý. Když se člověk zamiluje, má právo lhát, zatajovat, ubližovat. Když je ten člověk muž, má právo opustit svoje děti a nedávat jim žádné peníze (má přece dost velké výdaje sám se sebou a se svou novou přítelkyní).
Co je shnilého ve státě dánském? Co je shnilého v nás? Myslím si, že nejsou hodní a zlí lidé. Všichni lidé chtějí být pouze šťastní. A někteří z nich jsou tak pomýlení, že chtějí štěstí dosáhnout podvody, spoustou peněz, společenskou prestiží nebo třeba atraktivními milenkami.
Problémem jsou tedy naše hodnoty. V článku v časopise Děti a my zazněla zásadní myšlenka - věrnost je vědomé rozhodnutí. Může se stát, že se ženatý/vdaný člověk zamiluje jinde, ale je na každém, jak s tím naloží. Jestli dá nebo nedá jiskření šanci. Vztah potřebuje mít živnou půdu. Potřebuje čas, prostor, chuť do něj jít. Vztah se "nestane", vztah musíme vypěstovat. Vždycky máme na výběr, jestli dopřejeme nebo nedopřejeme nově vznikajícímu vztahu podmínky. Pokud se rozhodneme pro věrnost, máme schopnost toto rozhodnutí dodržet. Ale musíme chtít. Když ale výmluva "On se chudáček zamiloval, tak co měl dělat?" je tak  dobře společensky akceptovatelná.. protože kdo by chtěl bránit lásce, že?

Fejeton opičí matky

Naše první holčička byla (a je) taková akurátní. Narodila se s běžnou porodní váhou a následně přibírala někdy víc, někdy míň, ale pořád tak nějak normálně. Rodina a kamarádi nám vždycky říkali, jaká je krásná, a ja byla (a jsem!) přesvědčená, že říkají pravdu, protože ona prostě JE krásná. Nejkrásnější na světě, úplně objektivně. To jako její matka, která ji zná nejlíp, můžu zodpovědně prohlásit.
Naše druhá holčička rozhodně není akurátní. Narodila se s váhou, kterou spousta dětí dosáhne tak ve třech měsících. Ač jsem přesvedčená, že rovněž JE objektivně nejkrásnější, komentáře k její osobě bývají trošku, řekla bych, off topic.
Když jsme například byly u naší pediatričky na kontrole ve třech týdnech věku, lékařka měla místo sebe záskok, takovou starší paní, zřejmě už v důchodu. Naklonila se nad mou svlečenou dcerkou a pravila: "Ta je jako panenka! Jak je stará?". Moje srdce zaplesalo, nicméně po odpovědi následovalo: "Kristova noho! Tak si ji, maminko, rychle oblečte!". Jako by chtěla dodat ".. než mě sežere".
Na kontrole kyčlí, to byl naší boubelce týden, vedle ní nějaká paní položila svoji holčičku, zhruba stejně velkou. Paní se na nás usmála a optala se, jak je moje miminko staré. Následoval šokovaný výraz a vydechnutí: "Tak ta je fááákt obrovská". Zachovala jsem dekorum a na oplátku se optala, jak je staré její dítě. Prý pět měsíců. Hm.
Nejvíc mě štvou výkřiky z řad příbuzných, které verbalizují to, co si ona paní v čekárně ortopedie jenom myslela. Že naše křehké novorozeňátko vypadá jakoby bylo staré několik měsíců. Když se náhodou pohne, spustí to davovou hysterii, že se chce určitě otočit. O tom, že se podle tvrzení některých odborníků od narození směje, drží hlavičku a umí počítat do pěti, radši pomlčím.
Takže závěrem ve stylu mé oblíbené tety Kateřiny: Kde nic není, ani smrt nebere, a kdo nemá vkus a nedokáže ocenit pravou krásu, tomu už nic nepomůže!

Hranice intimity

Naše dvou a půl letá dcera je ze všeho nejradši nahá. Když se nám ji podaří obléct, během pár minut ze sebe oblečení strhá. Moc nechápeme, po kom je. Já jsem byla odjakživa stydlivá, manžel ještě víc. Před pár lety jsem si na pláži chtěla pod sukní převléct plavky a se spodním dílem plavek omylem stáhla i sukni. Když jsem si toho všimla, zděšením jsem vykřikla, čímž jsem si zajistila pozornost půlky opalujícího se osazenstva. Tenkrát ještě ne manžel mě měl za exhibcionistku a jako správný konzervativec byl mým veřejným odhalováním pohoršený.
Na záchod jsem byla schopná jít pouze v případě, že mě od jakýchkoli jiných lidí oddělovaly aspoň dvoje zavřené dveře (z toho jedny zamčené).
První porod jsem plánovala do vody a pro tuto příležitost si s sebou do porodnice vzala plavky. Nakonec jsem je oblékla jenom do sprchy. Ve vaně jsem byla (a rodila) po tmě, takže jsem se uvolila plavky si už znovu neoblékat.
Osobní bublinu jsem mívala hodně velkou a hranice mojí intimity hodně pevné.
A co se stalo? Stala jsem se mámou! Už si ani nepamatuju, kdy jsem byla na záchodě sama. Kdy jsem se sama oblékala, svlékala nebo sprchovala. O koupání ani nemluvím, tam dcera nevydrží být pouhým pozorovatelem, ale okamžitě se aktivně zapojí, t.j. vleze za mnou do vany (a po chvilce mi oznámí, že už jsem vykoupaná a mám z vany vylézt, zatímco ona si tam zůstane hrát).
Zvykla jsem si na občasné výzvy typu "Ukaž mlíko!" (v překladu: "Ukaž prsa!"). Už ani nevím, jestli jsou vůbec moje a mám právo tento požadavek ignorovat.
Nejvíc se bojím, že až si na toto všechno definitivně zvyknu a ztratím poslední zbytky zábran, dostanou se moje děti do puberty, čímž se ze mě stane nechutný rodič, který se klidně před svými zděšenými potomky převléká a nemá kouska studu a pochopení pro křehké psýché svých ratolestí.
Jojo, časy se měéééníííí.

Prenatální diagnostika - tak trochu lepší výklad z karet

Kdysi jsem věřila na hádání z karet. Jednou jsem si na vánočních trzích všimla, že tam má stánek cikánka, která nabízí předpověď budoucnosti pomocí výkladu z tarotu. Rozhodla jsem se dozvědet se něco o tom, co mě čeká, a vešla jsem do jejího ponurého stánku.  Za 500 Kč jsem se dozvěděla, že paní věštkyni bolí břicho a že má problémy se svým "chlapem". Pak hodila do pléna pár výroků typu "Ať si váš dědeček dává pozor na zdraví!". Když jsem opáčila, že už žádného dědečka nemám, věštkyně pohotově reagovala: "Tak tatínek!".
Kdysi jsem věřila na prenatální diagnostiku. Věřila jsem, že lékaři umí odhalit případné problémy dítěte ještě v matčině lůně a že je umí léčit.  Netušila jsem, že "léčit" v drtivé většině případů znamená poslat ženu na potrat. A v drtivé většině případů na základě absurdních předpovědí, jejichž výpovědní hodnota je srovnatelná s výkřiky do prázdna oné věštkyně.
Když jsem poprvé otěhotněla, byla jsem ještě hodná pacientka a absolvovala jsem všechna doporučená vyšetření. NT screening ve 12. týdnu těhotenství, test na těhotenskou cukrovku, velké ultrazvuky ve 20. a ve 30. týdnu těhotenství. Nikdo mě nepoučil o možných rizicích. Třeba o tom, že test na těhotenskou cukrovku může poškodit slinivku dítěte nebo že jedinou "léčbou" podezření na nemoc u dítěte by bylo odeslání na další vyšetření, amniocentézu, po níž je riziko samovolného potratu 1:100. Riziko, že dítě bude jakkoliv postižené je 1:800. Jedna kamarádka si dovolila toto vyšetření odmítnout a lékařka se jí optala, zda chce mít doma debila. Lékařka zjevně zneužívá prvotní šok rodičů, kteří stačí pouze zalapat po dechu a odpověď "Ne paní doktorko, vás doma opravdu nechci" je napadne až cestou z ordinace.
Když jsem podruhé otěhotněla, už jsem dávno neměla ambice být hodnou pacientkou, ale jenom být dobrou rodičkou a mámou. Odmítla jsem některá vyšetření, nicméně ruka prenatální diagnostiky mě stejně dostihla. Dítě se zdálo moc malé, moc velké, moc reaktivní, málo reaktivní. Je absurdní, co všechno jsem musela zbytečně vyslechnout a kolik peněz z mého zdravotního pojištění tato zbytečná vyšetření stála. Kdyby lékaři místo toho, aby dělali váhový odhad dítětě pomocí ultrazvuku, kontrolovali ženě břicho pohmatem, dostali by se pravděpodobně k přesnějším výsledkům. Jediný, kdo mi na břicho před porodem sahal, byla moje soukromá porodní asistentka. V porodnici takové šarlatánské (a levné) metody přece používat nebudou.
Kdyby se ženy mohly opravdu svobodně rozhodnout, bez nátlaku nebo laskavé manipulace, jaká vyšetření opravdu chtějí a kdo chtějí, aby se o ně během těhotenství a porodu staral, co by si vybraly? Chtěly by přístrojovou péči a lékaře, kterého při vyšetření vidí poprvé a při troše štěstí naposledy v životě? Nebo by chtěly kontinuální péči během celého těhotenství, porodu a šestinedělí od jednoho až dvou zdravotníků, se kterými naváží vztah a kterým budou věřit? Já bych si vybrala variantu číslo dvě. Škoda, že o její existenci většina těhotných žen netuší a pokud tuší, dostane se k nim šeptandou jako něco divného, okrajového a nebezpečného. Ostatně divný, okrajový a nebezpečný je podle názoru některých porodníků i přirozený porod. A takové věci přece nebudeme podporovat a hradit je ze zdravotního pojištění.

Zázrak porodu

Před dvěma týdny jsem porodila naši druhou dcerku. Rodila jsem doma, na zemi v ložnici. Drtila jsem při tom manželovi ruce, dula mi otírala čelo a podávala pití, porodní asistentka kontrolovala miminku ozvy a pomáhala mu na svět. 
Druhá doba porodní byla hodně těžká a dlouhá, nesrovnatelně těžší a delší než u prvního porodu. Zkoušela jsem tlačit v kleče, v sedě, ve stoje. Nešlo to a nešlo. Až jsem dospěla k poloze na čtyřech. Ikdyž dostat naši druhorozenou ven byla pořád strašná práce, poloha na čtyřech byla jediná, ve které se  svým flegmatickým tempem posouvala. Když se narodila, hned jsme zjistili, proč byl tento porod tak jiný, tak náročný. Naše holčička vážila 4500 gramů. 
V porodnici mi v rámci předporodní kontroly dělali opakovaně váhový odhad dítětě. Vyšlo 3700 až 3800 gramů. Lékařka z toho byla zděšená a jala se mi přeměřovat pánev, jestli tak velké dítě jsem vůbec schopná porodit. V den termínu porodu už lékařka zmínila vyvolání porodu, naznačila i variantu sekce.. přece jen dítě má mít skoro čtyři kila a tak velké dítě nelze bez problémů porodit.
Nejčastější komplikací u porodu velkých dětí bývá dystokie, tedy zaseknutí ramínek. Známá porodní asistentka Ina May Gaskin v knižce Spiritual midwifery (Zázrak porodu) doporučuje v tom případě dostat rodičku do polohy na čtyřech: "Tahle pozice se výborně hodí pro rozšíření pánve...kostrč matky není tlačena směrem ke kosti stydké, jak je tomu vsedě nebo vleže. Navíc dítě tak tlačí svou váhou na stydkou kost a mírně tak rozšiřuje předozadní průměr pánve.. působí také gravitace..".
Rodila jsem doma, nikdo mi do porodu nezasahoval. Nikdo mi nepíchnul vodu ani oxytocin. Cítila jsem se šťastná, obklopená lidmi, které mám ráda a kterým naprosto věřím. A instinktivně jsem dospěla k poloze na čtyřech. Dystokie ramínek nenastala. 
Porod je dokonalý proces. Můžeme ho jen s úžasem sledovat.

Mama Provocateur

Manžel mi občas se šibalským úsměvem dá krabici pudrové barvy, převázanou černou saténovou stuhou.  Uvnitř je pudrový hedvábný papír, ve kterém je zabaleno překvapení. Prádlo Agent Provocateur. Na běžné nošení téměř nepoužitelné prádlo. Zvlášť pokud je žena třeba zrovna těhotná, což jsem já byla za poslední tři roky dvakrát. Zároveň je to prádlo, už podle názvu, dost provokující.  Soudě podle sebe, provokuje ženy - vážně si toto obleču? Provokuje a možná i děsí muže. Pokaždé si vzpomenu na historku Haliny Pawlowské o její kamarádce, která si oblékla černý korzet, černé podvazky, černé punčochy, obula si lodičky na vysokém podpatku a když ji tak uviděl její manžel, prohlásil "Kdybych Tě neznal, tak uteču".
Když jsem přemýšlela o názvu blogu, pořád mi chodilo na mysl slovo "máma". To je to hlavní, co teď jsem.. máma dvou nádherných holčiček. A taky manželka, kterou kdybych nebyla, nebyla bych ani mámou.
Chtěla bych sem psát o tom, co mě zajímá, baví, těší, trápí.  Možná budou některé moje názory někoho provokovat.. ale snad mě znáte a neutečete. Prádlo Agent provocateur nechám zatím ve skříni.