Prenatální diagnostika - tak trochu lepší výklad z karet

Kdysi jsem věřila na hádání z karet. Jednou jsem si na vánočních trzích všimla, že tam má stánek cikánka, která nabízí předpověď budoucnosti pomocí výkladu z tarotu. Rozhodla jsem se dozvědet se něco o tom, co mě čeká, a vešla jsem do jejího ponurého stánku.  Za 500 Kč jsem se dozvěděla, že paní věštkyni bolí břicho a že má problémy se svým "chlapem". Pak hodila do pléna pár výroků typu "Ať si váš dědeček dává pozor na zdraví!". Když jsem opáčila, že už žádného dědečka nemám, věštkyně pohotově reagovala: "Tak tatínek!".
Kdysi jsem věřila na prenatální diagnostiku. Věřila jsem, že lékaři umí odhalit případné problémy dítěte ještě v matčině lůně a že je umí léčit.  Netušila jsem, že "léčit" v drtivé většině případů znamená poslat ženu na potrat. A v drtivé většině případů na základě absurdních předpovědí, jejichž výpovědní hodnota je srovnatelná s výkřiky do prázdna oné věštkyně.
Když jsem poprvé otěhotněla, byla jsem ještě hodná pacientka a absolvovala jsem všechna doporučená vyšetření. NT screening ve 12. týdnu těhotenství, test na těhotenskou cukrovku, velké ultrazvuky ve 20. a ve 30. týdnu těhotenství. Nikdo mě nepoučil o možných rizicích. Třeba o tom, že test na těhotenskou cukrovku může poškodit slinivku dítěte nebo že jedinou "léčbou" podezření na nemoc u dítěte by bylo odeslání na další vyšetření, amniocentézu, po níž je riziko samovolného potratu 1:100. Riziko, že dítě bude jakkoliv postižené je 1:800. Jedna kamarádka si dovolila toto vyšetření odmítnout a lékařka se jí optala, zda chce mít doma debila. Lékařka zjevně zneužívá prvotní šok rodičů, kteří stačí pouze zalapat po dechu a odpověď "Ne paní doktorko, vás doma opravdu nechci" je napadne až cestou z ordinace.
Když jsem podruhé otěhotněla, už jsem dávno neměla ambice být hodnou pacientkou, ale jenom být dobrou rodičkou a mámou. Odmítla jsem některá vyšetření, nicméně ruka prenatální diagnostiky mě stejně dostihla. Dítě se zdálo moc malé, moc velké, moc reaktivní, málo reaktivní. Je absurdní, co všechno jsem musela zbytečně vyslechnout a kolik peněz z mého zdravotního pojištění tato zbytečná vyšetření stála. Kdyby lékaři místo toho, aby dělali váhový odhad dítětě pomocí ultrazvuku, kontrolovali ženě břicho pohmatem, dostali by se pravděpodobně k přesnějším výsledkům. Jediný, kdo mi na břicho před porodem sahal, byla moje soukromá porodní asistentka. V porodnici takové šarlatánské (a levné) metody přece používat nebudou.
Kdyby se ženy mohly opravdu svobodně rozhodnout, bez nátlaku nebo laskavé manipulace, jaká vyšetření opravdu chtějí a kdo chtějí, aby se o ně během těhotenství a porodu staral, co by si vybraly? Chtěly by přístrojovou péči a lékaře, kterého při vyšetření vidí poprvé a při troše štěstí naposledy v životě? Nebo by chtěly kontinuální péči během celého těhotenství, porodu a šestinedělí od jednoho až dvou zdravotníků, se kterými naváží vztah a kterým budou věřit? Já bych si vybrala variantu číslo dvě. Škoda, že o její existenci většina těhotných žen netuší a pokud tuší, dostane se k nim šeptandou jako něco divného, okrajového a nebezpečného. Ostatně divný, okrajový a nebezpečný je podle názoru některých porodníků i přirozený porod. A takové věci přece nebudeme podporovat a hradit je ze zdravotního pojištění.